Lucky man

TextyOsobní

Baterie CR2032, co nám zapálila barák

Před pár dny jsem zažil superintenzivní den. Nejdřív nám v noci odvezla záchranka dítě do nemocnice a o 12 hodin později nám hořel barák. Zní to dramaticky, co? Taky, že bylo!

Prolog

Je intenzivní a intenzivní. Jeden druh může být plný adrenalinu, emocí a na konci dne z toho vyjdete „Jo! Tohle bylo něco!“ a chcete zažít více takových dnů. Pak je druh plný adrenalinu, emocí a na konci dne si říkáte leda tak „Kurva, co to bylo…“ a zažívat často to nechcete.

Na druhou stranu, i to druhé má svá pozitiva, jen je v tom najít. Schválně, jste někdo, kdo vidí sklenici poloprázdnou nebo poloplnou?

Je podzim - listopad, období temna, můj narozeninový měsíc, sychravo, vlhko, vlezlo. Co s takovým obdobím: trávit čas vevnitř. Třeba v hospodě, v kanceláři, v krabici nebo jste-li rodinný člověk a máte dítko co miluje vodu, v největším akvaparku ve střední Evropě! A přesně to byl plán na pondělí.

Co satan nechtěl, dítko o víkendu onemocnělo. Klasická rýmička a kašlíček, která ho jako správného muže sejme ještě mnohokrát. V neděli bylo rozhodnuto, k nelibosti jeho matky - do akvaparku se nejede. Všechno je špatně. Kdyby tohle a tamto, tak by nebyly ryby a my mohli ject do akvaparku.

Mě to bylo jedno. Popravdě jsem na to úplně zapomněl, v předsváteční den jsem se chystal věnovat se rozdělaným projektům AKA práci. Mám svou práci rád. Well, I’m a lucky man.

Noc

Druhá komplikace nastala v noci z neděle na pondělí: synkova rýmička je docela krutopřísná a dusí ho, těžce se mu dýchá a sledovat to je drásavý a vlastně nevíme co je moc a co ne. Žena panikaří lépe než já a rozhodla: volám 155 a zeptám se jich co dělat. Operátor si přes sluchátko v 1 ráno poslechl sípajícího synka a padlo rozhodnutí: musí do nemocnice, jede k vám záchranka.

WTF? Sám jsem v záchrance v životě nejel, well, I’m a lucky man. Proč můj 4letý potomek musí absolovat tohle?

Zabalil jsem ho do dek, vzal ven, synek jen utrousil: „Tati, kam mě to berete?“. Říkám mu, že se pojede podívat k doktorovi, že se sveze sanitkou a úkoluju ženu, ať mu zabalí alespoň boty.

Záchranka přijela, udělala svoje úkony. Prcek tam ležel s palečkem nahoru, přes který mu měřili tep a saturaci. Už tolik nesípal, myslím, že studený vzduch a možná i adrenalin udělaly svoje. Synka jsem ujistil, že je to super, že se sveze záchrankou.

Tak odjeli, doma jsem zůstal sám. Nemohl jsem z toho další hodinu usnout, než mi žena zavolala a sdělila, že snad vše v pohodě, prcek dostal medicínu a už spinká a že si je tam nechají.

Pocit, když takhle před očima odjíždí záchranka s lidmi, co milujete, je docela přísný, zažil jsem to poprvý a vlastně o tolik nešlo.

Člověka napadnou myšlenky „Co když jsem ho viděl naposled?“ Je to krajně nepříjemná myšlenka, na druhou stranu se držím stoické moudrosti nebránit se ani takovým myšlenkám. Člověku se v životě ději i ošklivé věci a ať se mi to líbí nebo ne, je lepší psychologicky počítat s eventualitou, že se něco může posrat…

Den

Střih, ráno hovor od ženy: „Vše je v pohodě, ale nechají si nás tu ještě do zítra. Pošlu seznam věci, co bysme potřebovali“.

Vše sbalím a hurá do nemocnice. Dítko má z cesty blikající sanitkou a pobytku v nemocnici nakonec dobrodružství, už je zase plný života a to je to hlavní. Mám radost, well, I’m a lucky man.

V nemocnici

Vyražím do víru maloměsta, zařídit nějaké své věci, nakoupit pár drobností pro zpříjemnění pobytu v nemocnici. Vše odvezu, předám, dítko spí, tak se rozloučíme, je po obědě a chci strávit odpoledne ještě prací na projektech. Dojedu domů, zaparkuji na příjezdové cestě. Říkám si, „Ještě že jsem nakrmil dopoledne před odjezdem psa, docela se to celé protáhlo. Udělám si hrnec kafe a jdu na to“.

Odemknu a otevřu vstupní dveře do předsíně a… CO TO KURVA ?!

Vyvalil se na mě hustý, štiplavý dým. Plameny šlehaly z míst kde stál botník plný bot. Prvotní šok přebil dusící kouř, nával adrenalinu. Vyskočil jsem ven ze dveří, nadechl se a vlítnul zpátky se zadrženým dechem a začal vyhazovat ven cokoliv co hořelo.

Taška pod botníkem, do které schováváme ostatní tašky na nákupy (bylo jich fakt hodně), se proměnila v plastový smradlavý slitek, z kterého ještě stále šlehaly plameny.

O pár příček výše v botníku hoří několik párů bot, dalších několik párů je shořelých nebo uplně rozteklých.

Z botníku samotného, který je černý na uhel, se valí dým. Topení pod botníkem černé, jak tam vesele okolo všechno hořelo.

Otevřu dveře do kuchyně, vlítnu dovnitř, zhodnotím situaci: všude je dým, smrad, nic jiného nehoří. Pes spí na pelechu v obýváku, jakoby se kurva nic nedělo. Asi si toho ani nevšim, je to už dědek a spánek je jeho oblíbená činnost.

Aniž bych si ověřil, že požár je opravdu eliminován, že skrze botník nezačlo hořet někde v patře nebo pod střechou, jsem začal otevírat všechna okna jak v přízemí tak v patře. Být někde plameny, kterých jsem si nevšiml, tímto bych jim dodal dodatečný přísun velkého množství vzduchu, který by mohl vést k opravdové katastrofě. Naštěstí nic takového nenastalo.

Dohasil jsem hořící zbytky vyhozené venku před barákem a začal vyhodnocovat škody.

Bezmoc

Adrenalin vystřídal šok, bezmoc a apatičnost. Co kdybych přišel domů o 5, 10, 60 minut později? Asi bych neměl už co zachraňovat. Ani psa (který se za každou cenu snažil dobývat zpátky domů, protože venku je hnusně - je přeci listopad), ani dům a všechno co v něm máme.

Oblečení, které nosíme, nádobí, z kterého jíme, hračky mého syna, knihy, fotky na ledničce, elektronika, kolo s trenažerem, zkrátka všechno co utváří materiální identitu celé mojí rodiny a našeho domovu.

Jak se to kurva mohlo stát? Jak mohlo začít hoře v chodbičce, kde není skoro žádný zdroj čehokoliv, co by mělo začít samovolně hořet? První podezření padlo na topení pod botníkem, u které byly tašky s taškami. Ale topení se rozehřeje maximálně na nějakých 40 stupňu Celsia, to je blbost.

Vyhořelá předsíň

Příčina byla nakonec o pár příček v botníku výše. Byly tam totiž v plastovém pytlíku baterie na vyhození, bylo jich dost a mezi nimi i několik takových těch penízkových lithiových baterek typu CR2032. A jedna z těch mrch o velikosti pětikoruny byla ne uplně vybitá (dodnes si vybavuji, jak jsem v létě jednu ne zcela vybitou měnil v hrudním tepáku před jednou dlouhou jízdou na kole) a možná i lehce poškozená. V kombinaci s hromadou jiných baterek došlo ke zkratu a samovznícení. Od toho chytnul plastový pytlík v kterém baterky byly, kapající hořící plast spadl dolů do tašky s taškami a průser byl na světě - hořelo dole i nahoře.

Nevím jak dlouho tam hořelo, Myslím, že moc dlouho ne, odnesli to jen asi 4 nebo 5 párů bot, které shořeli úplně, včetně oblíbených bot mé paní. Botník z překližky je celý černý a moc nechápu jaktože neblafnul úplně. Ještě že tak, protože od něj by asi chytly dveře na záchod a do kuchyně a pak by to šlo rychle… well, I’m a lucky man.

Shořelá bota

Celá chodbička neskutečně smrdí a je úplně černá a kompletně uzená. Dým se skrze dveře dostal dále do domu a napáchal škodu v celém domě - saze se dostaly všude.

Že jsou všude saze, mi hned nedošlo. Byl jsem rád, že máme barák a jediné co to odneslo je malá předsíňka a trochu smradu v baráku. Z šoku jsem se probíral tím, že jsem si udělal něco k jídlu a pustil si na chvíli seriál, zatímco se větral barák. Pak jsem začal přemýšlet „Proč to tady furt tak smrdí“… no a došlo mi, že to neodnesla jen předsíňka. Ty saze se dostali doslova všude, do všech místností, do všech skříněk, zavřených i nezavřených, do všech hraček a každé jednotlivé položky, oblečení. Prostě všude.

Ještě ten večer jsem se pustil do úklidu - vytřít všechny podlahy. Během vytírání jsem objevoval co všechno je špinavé. Všechno. Well, I’m a lucky man.

Je to nahovno, ale mohlo být hůře

Druhý den ráno jsem vyzvedl ženu a dítko z nemocnice a „hurá“ domů. Žena si moc neuvědomovala, jak moc špatné to je, já v ten moment už tušil, že to bude ještě šichta. Dítě jsme odvezli rovnou k prarodičům… domů se nám vůbec nechtělo.

Cestou domů jsme to vzali přes město na jídlo. Žena v autě začla být poměrně depresivní, fakt špatná nálada. Musel jsem ji trochu zjebnout, že je to sice úplně nahovno, ale tohle brblání je úplně k ničemu a musíme se s tím poprat. Success, trošku si pobrečela, ale přijala to. Well, I’m a lucky man.

Pustili jsme se do úklidu a vlastně už třetí den neděláme nic jinýho. Máme malý domeček a moc cenností tu vlastně nemáme. Zkuste si někdy i to málo všechno přebrat, každou plochu a položku očistit hadříkem s jarovou vodou, měnit furt černou vodu. Generální úklid jak se patří!

Takhle uklizeno v tom domě nikdy nebylo. To je jedno pozitivum. Dům i domácnost je pojištěný a naprázdno z toho taky nevyjdeme. Dokonce nám proplatí i naše uklízení. No neni to cool, být placený za to, že si doma uklízíte?

Štěstí v neštěstí

A hlavně, samozřejmě, všichni jsme v pořádku a újma je minimální. Nakonec, z toho vyjdeme poučení a s perfektně uklizenou domácností. Mám skvělou ženu a nejlepšího synka na světě a jednoho hluchýho spícího psa. Well, I’m a lucky man.

A tak si říkám, jak je to vlastně srandovní, jak to štěstí v neštěstí funguje. Na začátku jsem psal, „Co satan nechtěl, dítě onemocnělo“ a o ženě co byla značně nespokojená z toho, že se žádný akvapark nekonal.

Ještě, že synek onemocněl a do akvaparku jsme nejeli. Zachránilo nám to domov. I když je plný sazí. Well, I’m a lucky man.

Přehrát video na YouTube

O JANU WÜNSCHOVI

Píšu si o čem chci a o všem co mě zajímá. Vedu AI transformaci v holdingu 100 Towers a stavím aplikace, které jeho firmám šetří hodiny. Vedle toho mám vlastní projekty: MojeRecepcni.cz, Vetbot.cz, Veterina-pohotovost.cz a Laptop.watch. V roce 2018 jsem vyhrál Czech Press Photo.

Nové články ti pošlu e-mailem

Jeden e-mail na článek. Žádný spam, odhlásit se můžeš kdykoli. Radši čtečku? Tady je RSS kanál.